Text: Michal Horáček
Hudba: Josef Ferda
Tma zahnala mě na kanape.
Ven ani psa bys nevyhnal,
když mrznoucí déšť po skle drápe
a ze zdymadel vítr vstal.
I ze dna srdce vzlíná kal
a všechno se mu zdá tak chudé.
Mně ale děda říkával:
Tož, nějak je, a jinak bude. Ná na ná, ná
Snad slyšel čas, jak zubem klape
a všechno bere na paškál.
Jo, donašeče, RVHP
I nad Vltavou Stalin stál
a za ním chlap, měl samopal.
Sto barev kořilo se rudé,
jen dědeček se tiše smál.
Prej nějak je, a jinak bude. Ná na ná, ná
Pak čas se pohnul, sekl drápem
a střelmistr dal povel: „Pal!“
To každej stalin hnedka chápe,
ten náš se vmžiku sesypal.
Můj děda si z té sochy vzal
kus žuly, válely se všude,
a těžítko z něj udělal.
Řek: nějak je, a jinak bude. Ná na ná, ná
To těžítko mi odkázal.
A proto bych se propad studem,
když ve tmě bych se víry vzdal,
že ať je jak chce, lépe bude.